Dům

 Dům na kraji lesa 

Bylo jí devatenáct.

Jemu padesát čtyři.

Dům stál na konci ulice, kde už asfalt přecházel v prašnou cestu. Za plotem šuměl les. Večer voněl mokrou trávou, chladným dřevem verandy a psem, který celý den ležel u prahu, jako by dům hlídal i ve spánku.

Klára přijela na tři týdny.

Měla uklízet, vařit, venčit. Nic víc. Pokoj nahoře. Zámek ve dveřích. Ráno káva, večer ticho. Tak to slíbil.

První dny to tak i vypadalo.

On mluvil málo. Košile, vyhrnuté rukávy, těžký krok po prknech. Kávu pil u okna. Pes — velký, tmavý, s husí srstí na šíji — chodil za ním jako stín. Když Klára vařila, cítila jeho pohled na zádech. Ne vždycky věděla, jestli je to pes, nebo on.

Třetí večer pršelo.

Stála v kuchyni v tenkém triku a domácích kraťasech. Vlasy měla sčesané do culíku. Na lince krájel citron. Šťáva jí stekla po zápěstí. Pes přišel sám. Položil čumák na její stehno. Teplý. Mokrý.

„Jdi pryč,“ zašeptala.

Pes nezměnil nic. Jen funěl. Dech jí ohříval kůži nad kolenem.

Ze dveří se ozval jeho hlas.

„On tě poslouchá, jen když chce.“

Klára se otočila. Stál opřený o zárubeň. V ruce sklenice vody. Oči klidné.

„Nemám ho ráda takhle blízko,“ řekla.

„Vím.“

To slovo viselo v kuchyni dýl, než mělo. Pes zůstal. Klára odtáhla nohu. Čumák se vrátil. Přes kraj kraťasů. Tereza by se zasmála. Klára ne. Cítila, jak se jí v břiše stáhne něco, co nechtěla.

„Ven,“ řekla ostřeji.

Pes ustoupil o krok. On se usmál. Málo. Jen koutkem.

„Už teď na něj zvedáš hlas. To je začátek.“

„Začátek čeho?“

Nepořešil. Došel k dřezu. Postavil sklenici. Cestou ji minul tak těsně, že ucítila tabák a mýdlo. Pes šel za ním.

V noci nespalá.

Déšť bušil do okna. Nahoře v pokoji bylo dusno. Triko měla zmáčené potem v zádech. Slyšela, jak pes dole přechází. Drápy po dřevě. Těžké funění. Jednou se zastavil pod schody a chvíli jen dýchal.

Klára si dala ruku mezi stehna.

Nechtěla. Udělala to.

Tichý, hanebný pohyb pod dekou. Oči do stropu. Styděla se dřív, než přišla slast. Když přišla, byla krátká, ostrá, s kousnutím do polštáře. Pak ležela a poslouchala, jestli dole někdo slyšel.

Pátý den ji poprvé zastavil.

Byla ohnutá u pračky. Kraťasy jí sjely výš, než chtěla. Cítila to. Věděla, že stojí ve dveřích. Neotočila se.

„Zůstaň tak,“ řekl.

„Ne.“

Hlas měla pevný. Tělo ne. Záda zůstala ohnutá o vteřinu dýl, než rozum stačil.

Pes přišel k její lýtku. Olízl sůl z kůže. Klára sebou trhla.

„Řekla jsem ne.“

„Slyšel jsem.“ Došel blíž. Parkety vrzaly. „Ale ty se pořád nehýbeš.“

Zvedla se. Culík jí padl přes rameno. Tváře hořely.

„Nejsem tvoje.“

„Nejsi,“ přikývl. „Zatím vaříš a uklízíš. A v noci si pod dekou saháš a myslíš, že dům je hluchý.“

Klára oněměla.

Vzduch v prádelně voněl savem a vlhkým prádlem. Pes seděl u jejích nohou. On stál dva kroky od ní. Nic jí neudělal. To bylo horší. Jen se díval, jako by už věděl, kudy to v ní praskne.

„Nemáš právo—“

„Mám dům,“ řekl tiše. „A ty v něm spíš. A on—“ kývl na psa „—už tě zná líp než ty sama.“

Večer vařila mlčky.

On seděl u stolu. Příbor cinkal. Déšť ustal. Za oknem kapalo z okapů. Pes ležel pod stolem, čumák u jejího nártu. Občas olízl. Klára stáhla nohu. Za chvíli byl zase tam.

„Proč to dělá,“ zeptala se.

„Cítí tě.“ Položil vidličku. „Včera. Dneska ráno. Teď.“

„Přestaňte o tom mluvit.“

„Až přestaneš červenat, až to řekneš.“

Klára vstala. Talíř odnesla k dřezu. Voda pouštěla hlasitě, aby přehlušila ticho. V zrcadle nad linkou viděla jeho obličej. Klidný. Čekající.

V noci přišel ke dveřím.

Nevešel. Zaklepal jednou. Klára stála na druhé straně v tílku. Srdce až v krku.

„Co chcete.“

„Otevři.“

„Ne.“

Ticho. Pak pes přičichl ke spáře. Funění. Dráp po dřevě.

„Říkáš ne,“ ozvalo se za dveřmi. „A přitom už máš ruku tam, kam ji dáváš každou noc. Slyším dech, Kláro. Slyším, jak se ti láme.“

Zatáhla sebou. Ruka opravdu byla dole. Sama nevěděla, kdy se tam dostala. Stažená v pěst. Hanba ji zalila po krku dolů.

„Odejděte.“

Odešel.

Pes zůstal za dveřmi do rána. Ležel. Dýchal. Občas olízl práh, jako by z druhé strany cítil její kotník.

Sedmý den ji našel v koupelně.

Dveře nebyly zamčené. Hloupost. Vana pouštěla páru. Klára stála v ručníku, vlasy mokré, kůže růžová. On vešel, jako by to bylo jeho právo — protože to bylo jeho právo. Pes za ním.

„Ven,“ vydechla.

Ručník sevřela. Prsa se pod ním zvedala.

„Sundej to.“

„Ne.“

Řekla to nahlas. Jasně. Pes usedl. On se opřel o umyvadlo. Vodní kámen. Kapající kohoutek. *Kap. Kap. Kap.*

„Ještě jednou,“ řekl. „A tentokrát se podívej na mě, ne na podlahu.“

Klára zvedla oči. Chtěla křičet. Chtěla ho udeřit. Místo toho cítila, jak se jí pod ručníkem stáhla kůže. Jak jí tvrdnou bradavky. Jak je mezi stehny teplo, které nesouviselo s vanou.

„Nesnáším vás.“

„To je v pořádku.“ Přikývl. „Nesnášíš i to, že ti stojí. A že on to ví.“

Pes vstal. Došel k ní. Čumák přitiskl na kraj ručníku, tam, kde se látka křížila na stehně. Olízl. Jednou. Pomalým tahem. Klára couvla na kachličky. Záda narazila do stěny. Ručník povolil o centimetr.

„Ne,“ zopakovala. Už tišeji.

On neudělal krok. Nemusel.

„Až budeš připravená říct ne tak, aby ti to tělo věřilo,“ řekl, „přestaň se třást. Do té doby tady zůstane.“

Ukázal na psa.

Pak odešel. Dveře nechal pootevřené. Pára šla na chodbu. Pes zůstal. Seděl před ní. Díval se. Funěl.

Klára sjela po stěně dolů.

Ručník až na zem. Kolena u brady. Slyšela vlastní dech. Slyšela kohoutek. Slyšela psa. Mezi nohama jí pulsovalo tak silně, že to bolelo. Ruku tam nedala. Ne teď. Ne před ním.

Ale chtěla.

A věděla, že on to taky ví.

Nahoře v pokoji později nespala.

Les šuměl. Dům pracoval. Pes dole přechází. A Klára ležela na zádech, dívala se do tmy a říkala si ne, ne, ne — zatímco tělo už dávno odpovědělo jinak.

To byl teprve začátek.

Zatím ji nechal říkat ne.

Zatím.