DARK STUDIO ART

 Proč nás nejvíc štve člověk, který má pravdu Pamatuji si přesně ten moment. Někdo mi řekl něco o mně. Klidně, bez zlého úmyslu. Větu která seděla tak přesně, že jsem cítil jak mi stoupá krev k hlavě. Neměl jsem co odpovědět. Tak jsem odešel. Říkal jsem si že je to drzost. Že mě nezná. Že nemá právo. Pravda byla jednodušší — měl pravdu. A to bylo nesnesitelné. Jsou lidé které nesnášíme bez zjevného důvodu. Neudělali nám nic. Jen jsou — a nám to vadí. Jejich slova, jejich klid, jejich přítomnost. Málokdy si přiznáme ten skutečný důvod. Nejsnadnější obrana je útok. Zpochybnit zdroj. Zpochybnit motiv. Říct že nás nezná, že nemá právo, že mluví z nevědomosti. Funguje to. Krátkodobě. Pravda nikam neodejde. Jen čeká. Všimněte si kde nejvíc reagujete. Co vás rozčílí v článku, v rozhovoru, v cizím příběhu. Co vás budí ve tři ráno i když jste to přejeli bez komentáře. Tam je odpověď. Ne na otázku proč vás ten člověk štve. Na otázku co o sobě ještě nechcete vědět. © DarkMirax

 Byl jsem hodné dítě Hodné děti nepláčou. Hodné děti nepřekáží. Hodné děti se naučí číst pokoj dřív, než se naučí číst písmena. Já byl hodné dítě. Nevzpomínám si na první sklenku. Vím jen, že v určitý moment přestala být sklenka sklenkou — a stala se tichým domluvením se se světem. *Dneska ne. Dneska to nebudu řešit. Dneska stačí tohle.* Tohle funguje. Chvíli. Pak přestane fungovat a ty zvýšíš dávku. Ne dramaticky. Nenápadně. Tak nenápadně, že si toho nevšimneš ani ty sám. Dětství nezpůsobuje závislost. To si říkají lidé, kteří měli šťastné dětství. Co dětství způsobí — je díra. Různě velká, různě tvarovaná. U někoho po otci, který nebyl. U někoho po matce, která byla moc. U někoho po tichu, které se vznášelo nad stolem každý večer a nikdo ho nepojmenoval. Díru člověk nezacpe. Může ji jen něčím vyplnit. Někdo sportem. Někdo prací. Někdo lidmi. Někdo lahví. Lahev je jednoduchá. Neopustí tě. Nesoudí. Vždycky je tam, kde jsi ji nechal. Pád nevypadá jako pád. Vypadá jako únava. Jako šp...

Nemusíš být celý, abys byl dost. Ne dnes. Nikdy. Trávíme tolik času tím, že se snažíme opravit sami sebe, než pustíme někoho dovnitř. Než si dovolíme odpočinout. Než se rozhodneme, že si něco dobrého zasloužíme. Ale rozbité věci pořád drží světlo. Prasklé hrnky pořád drží teplo. A ty — přesně takový, jaký teď jsi, unavený, nedokončený a pořád jdeš dál — jsi už dost. Přesně takový, jaký jsi. DarkMirax 🖤

 Vítej v temnotě. Prošel jsem závislostí. Ne jako v těch příbězích, kde někdo padne, pak vstane a řekne — byl jsem na dně, ale zvládl jsem to. Mně to trvalo. Dlouho. A cestou jsem ztratil věci, který se nevrátí. Tenhle blog vznikl, protože jsem potřeboval vykřičet to někam ven. Ne terapeutovi, ne kamarádovi, ne do prázdna pokoje ve tři ráno. Sem. Nahlas. Černý na bílém. Nebudu tady psát návody. Nebudu radit, jak se zachránit, protože sám jsem to řešil roky a pořád nevím, jestli mám právo radit cokoliv. Co tady bude, to jsou příběhy. Moje. Chvíle, který jsem přežil, a chvíle, kdy jsem si nebyl jistý, jestli přežít chci. Závislost není jen o té věci, na které lpíš. Je o tom, co tě k ní dohnalo. O té díře uvnitř, kterou se snažíš zaplnit čímkoliv, co na chvíli přestane bolet. A o tom, jak se ta díra časem zvětšuje, místo aby zmizela. Možná sem přišel náhodou. Možná tě přivedlo něco, co sám ještě nedokážeš pojmenovat. Možná tady najdeš kus svého příběhu — nebo pocit, že v té tmě nejsi ...