DARK STUDIO ART

Je jedna v noci, obchůzka je za mnou, a já sedím u monitorů a scrolluju. Nechci nic konkrétního. Jen ten pohyb palce. A pak to přijde. Modrý měsíc, silueta chlapa sedícího zády ke kameře, a přes to bílé písmo. Když ztratíš důvěru ve svět, začneš hledat domov ve vlastní temnotě. Čtyři sta třicet pět srdíček. Devadesát tři uložení. Devadesát tři lidí, co si to schovalo, aby se k tomu mohli vrátit, až bude zle. Chvíli mi to sedí jako ulité. Přesně tak to je, říkám si. Přesně tohle se mnou udělali lidi. A pak si tu větu přečtu ještě jednou, pomalu, a dojde mi, co jsem to právě podepsal. Rozeber si to. První půlka je konstatování. Ztratil jsi důvěru ve svět. Fajn, to se stává, život je průvan a lidi jsou lidi. Ale druhá půlka není konstatování. Druhá půlka je rozsudek. Začneš hledat domov ve vlastní temnotě. Ne "můžeš", ne "někdy se to stane". Začneš. Tečka. Automaticky. Jako by mezi tím byla kauzalita, jako by ublížení bylo vstupenka do sklepa, kde se dá bydlet. A to sl...

 Mezi řádky. Tam se skrývá to nejdůležitější. Slova na povrchu jsou jen obal. Skutečný smysl je v mezerách mezi nimi – v tom, co se nedopoví, co zůstane viset ve vzduchu. Kdo umí číst mezi řádky, ten rozumí víc, než co je napsáno. Psaní není hra na to, být dokonalý. Není to výkon pro potlesk. Je to způsob, jak vytáhnout ven věci, které by jinak zůstaly zamčené. Věci, které tíží. Věci, které nikdo nechce slyšet nahlas, ale každý je někde uvnitř nosí. Nepíšu, abych se zalíbil. Píšu, protože mlčení bolí víc než slova. Protože některé myšlenky, když zůstanou uvnitř, začnou hnít. A jediný způsob, jak je zneškodnit, je pustit je ven – bez příkras, bez omluv, bez snahy udělat to hezčí, než to je. Tady nenajdete motivační věty na konci. Nenajdete rady, jak žít líp. Najdete jen syrové myšlenky, tak jak přišly. Někdy tvrdé. Někdy nepříjemné. Ale vždycky pravdivé. Kdo chce číst jen mezi řádky, ten tady najde víc, než co je vidět na první pohled. © DarkMirax