ANATOMIE VÝMLUVY

Je jedna v noci, obchůzka je za mnou, a já sedím u monitorů a scrolluju. Nechci nic konkrétního. Jen ten pohyb palce. A pak to přijde. Modrý měsíc, silueta chlapa sedícího zády ke kameře, a přes to bílé písmo.

Když ztratíš důvěru ve svět, začneš hledat domov ve vlastní temnotě.

Čtyři sta třicet pět srdíček. Devadesát tři uložení. Devadesát tři lidí, co si to schovalo, aby se k tomu mohli vrátit, až bude zle.

Chvíli mi to sedí jako ulité. Přesně tak to je, říkám si. Přesně tohle se mnou udělali lidi.

A pak si tu větu přečtu ještě jednou, pomalu, a dojde mi, co jsem to právě podepsal.

Rozeber si to. První půlka je konstatování. Ztratil jsi důvěru ve svět. Fajn, to se stává, život je průvan a lidi jsou lidi. Ale druhá půlka není konstatování. Druhá půlka je rozsudek. Začneš hledat domov ve vlastní temnotě. Ne "můžeš", ne "někdy se to stane". Začneš. Tečka. Automaticky. Jako by mezi tím byla kauzalita, jako by ublížení bylo vstupenka do sklepa, kde se dá bydlet.

A to slovo domov. To je ta past. Domov není propast, do které padáš. Domov je místo, kde chceš zůstat. Kde se zouváš. Kde si vaříš kafe. Ta věta ti neříká, že se ti stalo něco zlého. Ta věta ti říká, že tam, kde teď jsi, patříš.

To je to nejchytřejší, co ti kdy někdo řekl, když chceš zůstat opilý.

Znám ten mechanismus zevnitř, protože jsem si ho odžil. Když jsem pil, potřeboval jsem každý den novou verzi téhle věty. Nemohl jsem si přiznat, že chlastám, protože chlastám. To se nedá vydržet. Takže tam muselo být něco velkého. Zrada. Ztráta. Zjištění, že svět je hnusnej. Něco, co ze mě dělá oběť místo idiota. Protože oběť se nemusí zvedat. Oběť má důvod.

Alkoholik nepotřebuje láhev. Tu si sežene vždycky. Alkoholik potřebuje větu. Krátkou, hezkou, aby se dala říct nahlas a nikdo se nezasmál.

A ty věty se teď dají stahovat po tisících. Celý feed je jich plný.

O dvě obrazovky dál sedí Itachi na trůnu v červené záři a říká, že lidé žijí připoutaní k tomu, co považují za pravdu, a tomu říkají realita. Ale co když je jejich pravda pouze iluze. Dvacet tři srdíček. V mém věku už vím, co ta věta ve skutečnosti dělá. Nezpochybňuje svět. Zpochybňuje ty, kdo ti něco řekli. Máma, co se ptala, kde jsi byl. Kamarád, co ti řekl, že smrdíš. Doktor s výsledky jater. Ti všichni jsou najednou jen lidi připoutaní ke své iluzi. A ty jsi ten, co vidí za oponu, protože sedíš v jednu ráno sám a je ti zle.

Není nic pohodlnějšího než filozofie, která ti dovolí neposlouchat nikoho, kdo tě má rád.

A pak Luffy. Jestli nechceš riskovat, nikdy nedosáhneš svých snů. Tuhle jsem používal, když jsem chtěl něco rozbít. Bylo to riskování? Ne. Byla to blbost. Ale slovo riziko zní jako odvaha, kdežto slovo blbost zní jako blbost, a člověk si vždycky vybere to hezčí slovo pro to samé.

Takhle to funguje. Výmluva nikdy nepřijde jako výmluva. Přijde jako moudrost. Musí být dost obecná, aby se dala aplikovat na cokoliv, dost temná, aby ti lichotila, a dost cizí, abys za ni nenesl odpovědnost. Ne já to říkám. Říká to Itachi. Říká to citát, co má čtyři sta lajků. Čtyři sta lidí přece nemůže být vedle.

Půjčená věta je nejlepší alibi, protože se pod ni nemusíš podepsat.

A tady je ta část, kterou ti pod tím obrázkem s měsícem nikdo nenapíše. Ta temnota, ve které si stavíš domov, je opravdová. To je na tom to zvláštní. Nelže ti o tom, jak ti je. Lže ti o tom, co s tím máš dělat. Pojmenuje bolest tak krásně, že ji přestaneš chtít léčit. Uděláš si z ní adresu. Napíšeš si ji do bia. Shadow_dead97, a je hotovo, teď už jsi to ty, a nikdo po tobě nemůže chtít, aby ses zvedl, protože jsi přece jenom upřímný.

Nepřestal jsem pít proto, že bych našel lepší citát. Přestal jsem, když mi došlo, že ty moje hluboké věty jsou jen převlečené věty "ještě jednu a jdu domů". Že mezi tím není rozdíl. Že filozofie a odvykačka mluví o tom samém, jenom jedna z toho dělá poezii.

Takže se ptej. Ne jestli je ta věta pravdivá. Skoro každá z nich je aspoň napůl pravdivá, jinak by nefungovala. Ptej se, co ti ta věta dovoluje. Co po ní uděláš. Jestli po ní vstaneš, nebo si po ní otevřeš.

Věty, po kterých si otvíráš, si můžeš ukládat. Devadesát tři uložení. Ale nedělej si z nich domov.

Do rána zbývají čtyři hodiny a další obchůzka. Zamknu, obejdu halu, podepíšu knihu. To není moudrost. To je jen to, co dneska v noci dělám místo toho.

© DarkMirax