Přestaneš čekat na omluvu.

Přestaneš čekat na omluvu.

Nejdřív čekáš na omluvu, protože věříš, že to něco změní. Věříš, že slovo promiň zastaví to, co se děje, že vrátí věci tam, kde byly, než se to celé rozjelo. Čekáš dny, možná týdny, a omluva nikdy nepřijde tak, jak by měla. Přijde jiná verze, kratší, s výmluvou přilepenou na konci, nebo nepřijde vůbec, a ty si řekneš, že příště to bude jinak.

Pak se to stane znovu. A znovu. A v jednu chvíli si všimneš, že jsi přestal čekat na omluvu a začal čekat na to, kdy se to zopakuje. Není to rezignace v tom dramatickém slova smyslu, není to pád na kolena. Je to tišší. Je to moment, kdy přestaneš být překvapený.

Víš, jak to bude. Znáš pořadí, znáš slova, znáš i ten pocit, co příjde těsně předtím, než se to spustí. Tušíš to dopředu, jako by sis pustil film, který jsi viděl už desetkrát, a přesto sedíš a díváš se znovu.

A neděláš nic.

Ne proto, že bys nevěděl co. Vědění nikdy nebyl problém. Problém je, že vědět, co se stane, a udělat s tím něco, jsou dvě úplně různé věci, a ta druhá stojí něco, co často nemáš, nebo si myslíš, že nemáš. Stojí to rozhodnutí, které se nedá vzít zpátky, stojí to ztrátu něčeho, na co sis zvykl, i když ti to škodí.

Takže to necháš být. Tušíš to, znáš to, čekáš na to, a mezitím si říkáš, že jednou, možná příště, to bude jinak. I když už dávno víš, že nebude.

Nejhorší na tom není to, že se to opakuje. Nejhorší je, že už tě to nepřekvapí.