Hodné dítě 😀

 Byl jsem hodné dítě


Hodné děti nepláčou. Hodné děti nepřekáží. Hodné děti se naučí číst pokoj dřív, než se naučí číst písmena.


Já byl hodné dítě.


Nevzpomínám si na první sklenku. Vím jen, že v určitý moment přestala být sklenka sklenkou — a stala se tichým domluvením se se světem. *Dneska ne. Dneska to nebudu řešit. Dneska stačí tohle.*


Tohle funguje. Chvíli. Pak přestane fungovat a ty zvýšíš dávku. Ne dramaticky. Nenápadně. Tak nenápadně, že si toho nevšimneš ani ty sám.


Dětství nezpůsobuje závislost. To si říkají lidé, kteří měli šťastné dětství. Co dětství způsobí — je díra. Různě velká, různě tvarovaná. U někoho po otci, který nebyl. U někoho po matce, která byla moc. U někoho po tichu, které se vznášelo nad stolem každý večer a nikdo ho nepojmenoval.


Díru člověk nezacpe. Může ji jen něčím vyplnit. Někdo sportem. Někdo prací. Někdo lidmi. Někdo lahví. Lahev je jednoduchá. Neopustí tě. Nesoudí. Vždycky je tam, kde jsi ji nechal.


Pád nevypadá jako pád. Vypadá jako únava. Jako špatný rok. Jako *teď to prostě potřebuju.* Vypadá jako funkční člověk, který chodí do práce, platí účty, usmívá se na správných místech — a večer zůstane sám se svým jediným věrným společníkem.


Nevím, kdy jsem se rozhodl přestat. Možná jsem se nerozhodl. Možná jsem jen jednoho rána nemohl dál. Nejsem uzdravený. Jsem člověk, který se každý den rozhoduje znovu. A někdy o tom mluvím nahlas — v podcastu DSA na Spotify: https://open.spotify.com/show/7FwO8l45vPz0zczLDFGRUH


*Co jsi vyplňoval svou díru — a věděl jsi o tom?*


© DarkMirax

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To by stačilo

 Vítej v temnotě. Prošel jsem závislostí. Ne jako v těch příbězích, kde někdo padne, pak vstane a řekne — byl jsem na dně, ale zvládl jsem to. Mně to trvalo. Dlouho. A cestou jsem ztratil věci, který se nevrátí. Tenhle blog vznikl, protože jsem potřeboval vykřičet to někam ven. Ne terapeutovi, ne kamarádovi, ne do prázdna pokoje ve tři ráno. Sem. Nahlas. Černý na bílém. Nebudu tady psát návody. Nebudu radit, jak se zachránit, protože sám jsem to řešil roky a pořád nevím, jestli mám právo radit cokoliv. Co tady bude, to jsou příběhy. Moje. Chvíle, který jsem přežil, a chvíle, kdy jsem si nebyl jistý, jestli přežít chci. Závislost není jen o té věci, na které lpíš. Je o tom, co tě k ní dohnalo. O té díře uvnitř, kterou se snažíš zaplnit čímkoliv, co na chvíli přestane bolet. A o tom, jak se ta díra časem zvětšuje, místo aby zmizela. Možná sem přišel náhodou. Možná tě přivedlo něco, co sám ještě nedokážeš pojmenovat. Možná tady najdeš kus svého příběhu — nebo pocit, že v té tmě nejsi ...
Další informace

Dnes

Nemusíš být celý, abys byl dost. Ne dnes. Nikdy. Trávíme tolik času tím, že se snažíme opravit sami sebe, než pustíme někoho dovnitř. Než si dovolíme odpočinout. Než se rozhodneme, že si něco dobrého zasloužíme. Ale rozbité věci pořád drží světlo. Prasklé hrnky pořád drží teplo. A ty — přesně takový, jaký teď jsi, unavený, nedokončený a pořád jdeš dál — jsi už dost. Přesně takový, jaký jsi. DarkMirax 🖤
Další informace

DarkMirax

 Mezi řádky. Tam se skrývá to nejdůležitější. Slova na povrchu jsou jen obal. Skutečný smysl je v mezerách mezi nimi – v tom, co se nedopoví, co zůstane viset ve vzduchu. Kdo umí číst mezi řádky, ten rozumí víc, než co je napsáno. Psaní není hra na to, být dokonalý. Není to výkon pro potlesk. Je to způsob, jak vytáhnout ven věci, které by jinak zůstaly zamčené. Věci, které tíží. Věci, které nikdo nechce slyšet nahlas, ale každý je někde uvnitř nosí. Nepíšu, abych se zalíbil. Píšu, protože mlčení bolí víc než slova. Protože některé myšlenky, když zůstanou uvnitř, začnou hnít. A jediný způsob, jak je zneškodnit, je pustit je ven – bez příkras, bez omluv, bez snahy udělat to hezčí, než to je. Tady nenajdete motivační věty na konci. Nenajdete rady, jak žít líp. Najdete jen syrové myšlenky, tak jak přišly. Někdy tvrdé. Někdy nepříjemné. Ale vždycky pravdivé. Kdo chce číst jen mezi řádky, ten tady najde víc, než co je vidět na první pohled. © DarkMirax
Další informace